Kennel dei Giotto - Chovatelská stanice dei Giotto -Allevamento dei Giotto

Sněžný zajíc

15.11.2010 14:13

 

Předmluva k článku Sněžný zajíc

Přeložil jsem tento článek, protože mne již před nějakou dobou velmi zaujal a přinutil k mnohým úvahám ohledně práce a pracovních výkonů plemen ohařů. Doufám, že bude stejně podnětný i pro Vás. Myslím si, že i když se v něm nepopisuje práce našich plemen ohařů a pojednává o odlišném poddruhu zajíce než se vyskytuje u nás, tak je v něm obsaženo mnoho obecně platných poznatků ohledně zaječí zvěře a práce psů na této zvěři, ať se již jedná o ohaře, honiče nebo chrty. Doufám, že bude i pomocným zdrojem informací při výcviku.

 

Přeložil z ruského loveckého časopisu

Ing. Pavel Kyša

 

Sněžný zajíc

 

Sněžný zajíc, dále jen „běljak“ je obyvatelem lesů. Nejvíce výhodným životním prostředím běljaka jsou lesní honitby přiléhající k lidským obydlím. Výskyt vytěžených lesních porostů, pokosených luk, obilných polí a pastvin mají příznivý vliv na výskyt a populaci běljaka. V rozsáhlých lesích je početní výskyt běljaka menší, než v honitbách přiléhajících k lidským obydlím.

V přírodě se běljak nachází v potravním řetězci na místě, které je možné nazvat „lidovou jídelnou “. Kdo by si jen rád nepochutnal na zaječině. Jenom snad ten ne, kdo je velmi líný a téměř nepohyblivý...No zjevná „lacinost pochoutky v lidové jídelně“ je celkem pomyslná. Příroda obdařila běljaka stupňovitou mnohoúrovňovou obranou před liškou, výrem, lovcem a ostatními predátory. Různorodost obranných prostředků představuje nemalé biologické možnosti a lovce často zavádí do slepé uličky. Mnohé z chování tohoto zvířete zůstává nepochopeno i v dnešní době.

Zajíc je plodný. Plodnost představuje jeden ze způsobů přežití druhu, jako reakce v odpověď na pronásledování dravci a člověkem. Své potomsvo zaječka vyvádí 2krát ročně v průběhu roku – pozdě na jaře a začátkem léta. Objevují se i pozdní vrhy koncem srpna nebo začátkem září. Procento přeživších zajíců je závislé na mnohých příčinách, v tom smyslu i na povětrnostních podmínkách , počasí, přítomnosti dravců – lišek v honitbě atd. Lovcům je známo, že v některých letech zajíc prostě není – nevyskytuje se, ale bývá to i obráceně. Bylo vypozorováno, že červnový vrh zajčat přežívá nejlépe. Březost zaječky trvá asi 50 dní. Zajčata se rodí pokrytá měkou srstí a s otevřenýma očima. Zváštní utváření očních víček nedovoluje zajíci oční víčka zavřít a mrkat. Po celý život spí zajíc s otevřenýma očima. Oči má zajíc umístěny po stranách hlavy a jsou pohyblivé v očních důlcích, takže i když neobrací hlavu, vidí zajíc kolem sebe v zorném úhlu 360°.

Ve vrhu bývá od tří do šesti zajčat, ve výjimečných případech jich může být i více než šest. Výchovy zajčat se zaječka prakticky neúčastní. Po vrhu zaječka opustí novorozená zajčata, ale dobře nakrmená mateřským mlékem. Na základě vzájemně oddělených pozorování, mužeme potvrdit, že po nějakou dobu se nachází v blízkosti pelechu a může přiběhnout na základě nářku mláďat. Není dostatečné množství hodnověrných pozorování o tom, kolikrát se matka vrací k novorozeným zajčatům, aby je nakrmila a těžko říct zda-li je najde všechny. Je to proto, že lovcům se nepodařilo odsledovat celý proces výchovy. Celá řada příznaků svědčí o tom, že výchova má krátkodobý charakter a zaječka neztrácí mnoho času výchovou. Tuto skutečnost potvrzuje i ruské lidové přísloví o ženách, které se špatně starají o své děti – „Není to matka, ale zaječka!“

Neúčast matky na učení potomstva, aby přežilo, je velmi ojedinělý případ v divoké přírodě. Na první pohled se to může zdát nerozumné a protichůdné. Nerozumné je to pro všechnu ostatní zvěř, jenom ne pro zaječí pokolení. Zajíc není přizpůsoben k učení, jeho mozek nevytváří potřebné reflexy. Proto je opuštění potomstva zaječkou nejlepším způsobem jeho ochrany. Neustálá přítomnost matky na pelechu by jenom přilákala nepřátele a jako obranářka je zaječka bez šancí. V první dny života zajčata nevydávají žádný zápach, tak jako dospělí zající, pokud jsou zalehlí. Instinkt je nutí být v utajeném stavu. Zajčata jsou schopny se přemísťovat od prvních hodin, kdy se objeví na světě, ale není to nutné, protože jsou dobře nakrmeny. Mléko zaječky, co do kalorií (vyživnosti), nemá prakticky srovnání. Obsahuje do 15% tuku a do 12% bílkovin. I při minimální spotřebě takového mléka zajčata rychle sílí a za týden přecházejí na rostlinou stravu.

Zajímavá je další zvláštnost v životě zajčat – s přechodem na rostlinou stravu se začínají rozdělovat a žijí osamoceně (jednotlivě) a to také zachrání život některým z nich. Zajíc každodenně mění místo pastvy, z čehož se stává zvyk na celý zbytek života a zajíc tím maskuje svoje místo výskytu. Podle toho, jak zajčata dospívají a mění každodenně svoje místo pastvy, tak se neustále vzdalují od pelechu. Rostou velmi rychle. Průměrná váha novorozeného zajčete je okolo 100g a ve třech měsících vypadají téměř jako dospělí jedinci. Při vzniklém nebezpečí se zajčata důkladně ukrývají a vyráží jenom v případě krajní nouze. Spěšně udělají několik skoků ze strany na stranu a opět se ukryjí. Takovou taktikou často odzbrojí honícího psa. Honícího psa ano, ale ne lišku.

Zajíc je nízcesociální zvíře. Jeho intelekt se nedá srovnávat s intelektem ostatní zvěře, on je geneticky předurčen být hlupákem. Proto někdy nazývají zajíce nesamostatným zvířetem. Po dobu svého krátkého života je řízen jenom strachem. Proto vznikla i národní bajka o zajíci: Zajíce už nebavilo žít ve věčném strachu, tak šel k říčce, aby se utopil. Na břehu v trávě seděla žába, která se ho lekla a skočila do vody. Zajíc se zaradoval, že i jeho se bojí a rozhodl se zůstat žít.“

Věčný strach drží zvíře v neustálém stresu. Často je srdce zajíce od stresu tak přetížené, že nevydrží. Smrt zvířete nastává od šoku z bolesti a z infarktu.

V chování je zajíc primitivní, jeho chování je předvídatelné a je podmíněno pouze nepodmíněnými reflexy. Zkušený lovec podle počasí, roční doby, stavu stopy může přepovědět, kde zajíce najít, kde měl lože, atd.

Ale při zjevné prostotě je zajíc schopen vytvořit lovci mnoho hádanek. Například v čem je tajemsví bezpachovosti zalehlého zajíce? No a při tom jsou známé případy navětření zajíce psem na několik desítek metrů.

U většiny zvířat kožich a pižmové žlázy vydávají zápach dostupný pro navětření na nějakou vzdálenost. O zaječím pachu je potřeba mluvit v množném čísle. U zajíce je několik pachů. Vzniká otázka, který používá pes při navětření? Proč je zalehlý zajíc bez zápachu.

Kožěšina běljaka je hustá a elektrizovatelná. Podle logiky by měl vydávat pach, ale ve skutečnosti mu srst prakticky nepáchne. Tajemství bezápachovosti srsti je dáno ve zvláštnosti stavby podkožního pletiva. Spojení srsti a podkožního pletiva je velmi slabé. Podkožní pletivo u zajíce je vrstevnaté bez vrstev tuku, který by vyživoval srst jako např. u psovitých. Proto je srst absolutně suchá a bez zápachu. V době na loži je to pro zajíce velmi důležité.

Produkty životní činnosti orgánů dechu a sluchu (uši regulují teplotu těla) vydávají své pachy, ale jejich intenzivní vylučování je jenom po dobu zátěže organismu, t.j. v době pohybu zajíce. V době klidu je vylučování tohoto pachu tak minimální, že pes je nenavětří i na několik kroků od lože.

Používá-li pes tyto pachy po dobu hledání a pronásledování zajíce, zůstane tajemstvím. Na sto procent můžeme říct jen to, že stopa zanechaná honěným zajícem je složena z několika pachů a dává „buket“, který je z nich složený.

Zajíc má pižmové žlázy i u tlamičky a o jejich roli v životě zajíce můžeme jen hádat. Zápach pižmových žlaz asi něco signalizuje druhým zajícům a dlouhou dobu ulpívá na potravě. Můžeme předpokládat, že pes používá tento pach při hledání zajíce.

Základním pachem zajíce je pach z podušek jeho tlap. Tento je dlouhodobý. V závislosti na stavu půdy a ostatních faktorech vydrží i několik hodin. Dlouhodobost pachu tlap hraje vážnou roli pří udržování zaječího rodu – v době páření samec hledá samici podle tohoto pachu. Způsob pronásledování je v tomto případě shodný s prací psa při dosledu zajíce. Pach od tlap pomáhá psovi najít lože a honiči pronásledují zajíce s nízkým nosem – po stopě, která zůstala na zemi.

O původu pachu od tlap jsou u lovců různé názory. Jedni považují za zdroj pachu potní žlázy, druzí jsou toho názoru, že tam má pachové žlázy. Předpoklad potních žláz je špatný, což napovídá elementární logika, neboť v zimním období zajíc mrzne a rozhodně se nepotí. Při vypíchnutí zajíce psem z lože ho tento velmi temperamentně a ochotně sleduje, což svědčí o vysoké koncentraci nějakého druhého pachu, který nevzniká pocením tlap.

Tlapy běljaka jsou zespodu chráněny hustou srstí. Podkožní vazivo na tlapách je uplně jiné než na těle. Struktura podkožního vaziva má tukové vrstvy a spojení srstí s podkožním vazivem je pevné. Srst vytváří opravdovou podušku a při běhu slouží jako tlumič a v zimním období na loži jako izolant od chladu. Srst na tlapach je odolná opotřebení, na rozdíl od srsti na těle je živá z důvodu její výživy z tukových vrstev. Jak je vidět tak pach od tlap je tukového původu a proto je dlouhodobý a dlouho ulpívá na půdě. A to usnadňuje práci honičům, i těm s průměrným nosem. Ale lehkost navětření pachu od tlap ještě nepředurčuje zajícovu smrt. Honiči pracující nízkým nosem nikdy neuženou zajíce a dokonce ani mladého ne, ani při nejvhodnějších podmínkách na hon. Před zalehnutím se zajíc tak mistrně maskuje, zatajuje stopy, že dostat se k němu nepozorovaně je prakticky nemožné. I po dobu honu umí také zmást stopy, zbavovat se pronásledovatelů schovkami, zdvojováním stop.

Kromě uvedených pachů je zřejmé, že u zajíce je ještě jeden pach a to vrchní. Původ „vrchní stopy“ a místo zdroje pachu zůstávají utajeny. Vrchní pach vzbuzuje u psů silnejší reakci než spodní tukový pach. Ale vrchní pach je nestálý a rychle snižuje koncentraci. V závislosti na atmosferických podmínkach prahová minimální koncentrace pro navětření psem (většinou psů) nastupuje za 1 až 1,5 minuty u psů mistrů o něco déle.

Rychle snižení koncentrace pachových molekul je typické pro poletujíci věci. Mistrovští psi často nejdou až do lomu stopy, ale seřezávají úhly, a to se jevi jako důkaz, že je zápach poletující a rychle rozprášen do vzduchu. Zvláštností vrchního pachu je to, že se šíří i proti větru. Při praktickém lovu se stává, že pes seřeže úhly i po větru i proti větru.

Difuze molekul pachu v atmosféře při malém větru je možná. Je možná, ale jenom v jednom případě, že molekuly mají tepelnou energii, pouze tak je možný pohyb proti větru, to je dáno fyzikou.

Soudě podle toho, že mladý honič vydá první hlášení právě jen na vrchní stopě a že u všech psů bez vyjímky honění vzbuzeného zajíce vypichnutého z lože má explozivní charakter s čistým a častým hlášením, jak v létě, tak v zimě. Takže je možné tvrdit, že vrchní pach je základní pro sledování a navětření zajíce. Pro honiče s nízkým nosem, tlusté a staré je tomu naopak, základní pach je tukový od tlap, který déle vydrží.

Jak již bylo řečeno, tak původ vrchního pachu je stále nejasný. Jednou z obran zajíce je nevydávání pachu na loži. No praxe ukazuje, že jsou případy, kdy pes navětří zalehlého zajíce na několik desítek kroků. V čem spočívá tajemstvi tohoto jevu?

Odpověď na tuto otázku pouze předpokládáme, vycházejíce z logiky. Zajíc na loži bez spánku neustále sleduje svoje bezpečí. Odposlouchává libovolné podezřelé šumy a zvuky v blízkosti lože. Někdy, když nedůvěřuje svému sluchu, tak ověřuje podezření „ na viděnou“. Aby zajíc lépe viděl, tak se přizdvihává na loži a někdy si sedne jako sloup, což je samozřejmě hloupost. Uvolní tím pachovou stopu schovanou jeho kožešinou a hlavně poletující složky – vrchní stopu. Pokud se pes nachází nedaleko lože v příznivých podmínkách (směr větru, teplota vzduchu, barometrický tlak atd.), tak hned využije tuto chybu zajíce. Zdravý rozum napovídá, že pes se dostává k loži na základě vrchní stopy a žádné jiné. Z analýz práce psů vyplývá, že vrchní pach je různý v různé dny. Kynologové znají z praxe dny se špatnými pracovními (hlavně nosovými) výkony psů a bývají dny obrácené. Například v horkých dnech, při jinovatkách a mrazivých dnech jsou podmínky vyloženě špatné a vrchní pach rychle mizí.

24 hodinový režim zajíce je jednotvárný a změny jsou dány jenom počasím. Teritorium běljaka je menší než 1 čtvereční km, v závislosti na roční době a hustotě zazvěření zaječí zvěří. Zajíci se zpravidla drží na svém pozemku (teritoriu) a nijak ho nebrání, agresivní chování u zajíců nebylo pozorováno. Teritoria zajíců se mírně překrývají a zajíci toho využívají na kontrolu, zda-li se tento pozemek neuvolnil smrtí předchozího vlastníka. K tomu jim slouží pachové stopy na potravě, čerstvý trus, moč apod.

 

Přeloženo z časopisu Ochotničij dvor, Sněžný zajíc - zápisky vologodského lovce      

Kontakt

dei Giotto

giotto@email.cz

Ing. Pavel Kyša
Malá Amerika 228
683 52 Šaratice, CZ

+420 731 145 075

Vyhledávání

© 2008 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si web zdarma!Webnode