Kennel dei Giotto - Chovatelská stanice dei Giotto -Allevamento dei Giotto

Přítomnost a zamyšlení nad budoucím směřováním chovu italských plemen ohařů v ČR.

24.10.2011 12:52

Tento článek jsem se rozhodl napsat po zralé úvaze a dlouhodobém shromažďování informací z mnoha zdrojů, aby vypovídací hodnota článku byla co nejvyšší a neopírala se jen o jeden zdroj informací, což by danou problematiku zkreslilo.

Chci se zde postupně zmínit o několika následujících oblastech – chov a výcvik plemen u nás a jeho vztah k zemi původu, rozebrat trochu pojem pracovní pes a pracovní linie u nás a v zahraničí a jako poslední z těchto poznatků vyvodit nějaké možné ponaučení pro naše chovatele a majitele plemen italských ohařů. Doufám, že tento článek pomůže narovnat pohled, mnohdy z různých důvodů nesprávný na tyto otázky a v obecnějším nadhledu je mnohé jistě poučné i pro všechny ostatní plemena ohařů.

Chov italů (rozumněj dále italský ohař a spinone) je u nás ještě poměrně mladý ve srovnání s jinými plemeny ohařů – mám na mysli hlavně německá plemena, ostrovní ohaře a českého fouska. Ale italové se už pomalu zabydlují i u nás a získávají si své příznivce. Protože se jedná o plemena, která jsou od výše zmíněných plemen velmi odlišná povahou, stylem práce, tím k čemu byli dlouhá staletí v zemi původu používani a jsou používáni dodnes a šlechtěni, vzniklo hned na začátku mnoho nedorozumnění vyplývajících z výše zmíněného. My, kteří jsme těmto krásným psům hned od počátku propadli, jsme se museli chytat všech možných informací a pomoci. Je celkem logické, že nejvíce jsme vzhlíželi k zemi původu a dodnes tento trend je u nás velmi znát. Pro mnohé je dodnes jediným správným způsobem chovu italský a stejně tak výcvik, ale jak to obvykle bývá pravda a správná cesta je někde uprostřed a tu se snažím už nějakou dobu hledat a pokusím se dále objasnit proč. Mnoho lidí, kteří berou jako vzor toho nejlepšího pouze italské chovatele a trenéry, se na ně dívá jakoby jejich přístup byl stejný jako náš a jejich tradice stejné jako naše. Do Itálie jezdím pracovně už mnoho let, mám Itálii rád a mám tam mnoho přátel. Díky tomu jsem mohl poznat dobře italskou mentalitu a jejich odlišný přístup k mnoha věcem a velmi odlišné podmínky pro chov a výcvik psů od našich. Toto chci rozvést šířeji. Pro Itala je myslivost pojem rovnající se lov a rovněž tak v jazyku je jen výraz lovec a ne jako v češtině lovec a myslivec. Když jsem při jedné obchodní návštěvě v Itálii při volné konverzaci narazil na to, že mým koníčkem je myslivost, ale přeložit jsem to musel jako lov, tak jsem se dozvěděl radostnou informaci, že i majitel jejich firmy, jeho syn se účastnil jednání, je veliký myslivec – lovec. Sdělili mi, že jezdí na lov do Afriky, do Maďarska, do Skandinávie atd. Žádná zmínka o Itálii (rozvedu později). Na ten den připadal svátek sv. Huberta u nás, ale jak jsem zjistil Italům tento patron myslivosti nic neříkal (je to jen středoevropská tradice s kořeny v Německu). Jejich patronem je bohyně lovu Diana asi ještě od dob starých římanů. Při mnoha dalších příležitostech jsem si tento obrázek snažil co nejvíce upravit nebo taky potvrdit. Faktem, který z toho logicky vyplývá je, že i jejich přístup k lovecké kynologii je odlišný od středoevropských tradic majících německé kořeny a toto je velmi důležité pochopit i se všemi dopady pro to jak a k jaké práci byla tato plemena šlechtěna, jak chována a cvičena, až do dnešních dní. Dalším faktem ze současnosti je, že Itálie má divoké populace drobné zvěře velmi malé a zastoupené hlavně na severu v horských oblastech a podhorských oblastech bažantem. Proto dle sdělení přímo od italských majitelů chovných stanic jezdí cvičit hlavně do Chorvatska, anebo dávají psi na výcvik profesionálním drezérům, kteří je cvičí např v Polsku nebo Maďarsku atd. Důsledky a rozdíly z toho vyplývající jsou myslím zřejmé. Toto si mohou dovolit bohatí majitelé, mající velké chovné stanice, ale mající zároveň svoje firmy, kterým musí věnovat čas. Přes dvacet psů v takové stanici není výjimkou a často to bývá mnohem více. Na to je již potřeba zamněstnávat člověka, aby se staral o psi, ale ten je zpravidla nevenčí a majiteli na to mnoho času nezbývá. Zde to již dále rovádět nebudu, protože to si již každý může domyslet sám, jaké to má další důsledky. V rámci objektivity musím však úvést, že jsou zde i drobní chovatelé, ale ti jsou dle italských měřítek chudí a nemohou si dovolit cvičit v zahraničí nebo najímat profesionální cvičitele pro výcvik v zahraničí.

Naproti tomu je chov v Česku a okolních zemích v rukách malochovatelů, ale s mnohem lepšími podmínkami pro výcvik a všichni jedinci projdou výcvikem alespoň na úrovni zkoušek TAN. Také využití psů v praxi je v průměru vyšší.

Italský chov je založen na množství a výběru špičkových jedinců z tohoto množství, kteří jsou pak cvičení, ale v žádném případě se nejedná o liniové chovy v našem pojetí a tudíž i naše představa existence pracovních linií je omylem. Tak jak mi bylo sděleno v zahraničí – nejen v Itálii, naše pojetí vychází opět z německého základu, který si mylně představujeme, že funguje i ve všech ostatních zemích (alespoň Evropy), ale není tomu tak. Často jsem se setkal v zahraničí s názorem, že pracovní schopnosti jsou zakotveny geneticky a i když není se psi pracováno třeba tři generace nebo i více, tak to nevadí. S tím je možno souhlasit za předpokladu, že takovému jedinci bude věnováno mnohem více času a trpělivosti při výcviku. Asi před rokem jsem četl článek s rozhovorem s českými špičkovýmí cvičiteli - manželé, kde bylo mimo jiné napsáno, že vycvičit je možno každého psa (rozuměj ohaře) pro vrcholové zkoušky, že je to jen otázka času a trpělivosti. Další příklad mohu uvést z Maďarska, kde nejlepším pracovním psem letošního roku je italský ohař, který vyšel z chovu zaměřeného na exteriér a výstavy. Jak mi bylo po mém počátečním překvapení vysvětleno, byla to opět otázka času, trpělivosti a podpory, kterou dostala cvičitelka od mnoha zkušených cvičitelů. Toto je základní přístup k chovu nejen v Itálii, ale i dalších zemích, kde se neprosadil tak silně německý vliv. Základní vlastností, kterou se Italové rádi pyšní je kreativita a ne sešněrování strohými pravidly. Je mylné si myslet, že chov italů bude výjimkou. Důsledkem toho je, že každý zkušenější chovatel italů vám řekne, že není nikdy jasné jaké dostanete z tohoto spojení štěňata – některá jsou výrazně menší a některá naopak větší, mají různý temperament atd.

Nyní se v další části pustím více do otázky výcviku a pracovního použití psů v praxi. Skoro každý chovatel vám řekne, že je nutno chovat psi jak exteriérově hezké, tak s pracovními vlohami na dobré úrovni a proto je nutno absolvovat pracovní zkoušky. Toto prohlášení, je však natolik všeobecné, že se s ním nedá nesouhlasit, ale jeho uvedení do praxe bývá už různé. I na naší schůzi jsme připravovali dokument, aby z chovu nevymizela povinnost pracovních zkoušek pro lovecká plemena a nedocházelo k zvýhodňování chovů zaměřených jen na výstavy. Nyní se ale musíme zamyslet objektivně nad současnou situací. Dříve u nás platilo, že myslivec bez psa není myslivcem. Tato doba je však již minulostí, mnoho myslivců, dá se říct, že většina již psi nemá z vícero důvodů – náročnost na peníze, čas, nemá pro ně v revíru využití nebo jen sporadické, nemá ke kynologii vztah atd. Důsledkem toho je, že chov a výcvik se dostává stále více mezi lidi, kteří k myslivosti a pracovní stránce těchto plemen nemají žádný vztah a v praxi tato plemena nebudou používat a po složení alespoň základní pracovní zkoušky pracovní trénink končí. V některých zemích se tato povinnost neuplatňuje již vůbec např. Maďarsko. Vzhledem k úzké chovné základně jezdíme stejně na krytí do těchto zemí. Další zamyšlení a rozvýjení této myšlenky nechám na každém. Toto vše mne dovedlo po mnoha diskuzích a vyslechnutých názorech a rozhovorech k následujícímu. Většinou každý již slyšel něco v následujícím duchu, že toto je pes z výstavní linie nebo obráceně pracovní. Tyto diskuze mne dovedly však k členění využití psů do tří skupin – výstavní, sportovní a pracovní. Správnost mé úvahy se mi potvrdila při nedávné návštěvě chovné stanice v Itálii, kde v rámci rozhovoru vyplynulo následující. Při obhlídce psů mi bylo vysvětleno, že tento pes (tato fena) je exteriérově vynikající, ale není dobrá na práci, ale je dobrá na lov. Chvíli jsem v tom měl pořádný zmatek, než jsem si uvědomil, že se jedná o mé tři skupiny jen jinak pojmenované. A rovněž bylo řečeno, že se psi pro práci se zásadně neloví, jedno vylučuje druhé. S výcvikem jedno jakým se začíná až po dosažení alespoň věku 16 měsíců. Výstavní skupinu nebudu rozebírat, ta je jasná, ale co s pracovní skupinou (já ji nazývám sportovní) jedná se o psy pro zkoušky (soutěže) Field trial a lovecká skupina je již nasnadě, to je naše použití při myslivosti nebo námi používaných formách lovu – do této kategorie patří i soutěž sv. Huberta. Po chvíli radosti, že mé uvahy byly správné a potvrdily se a již jsou používány, přišlo uvažování nad situací u nás v Česku. Toto pojetí jsem zatím v Česku od nikoho neslyšel, ale vzpomněl jsem si na klubovou schůzi před třemi lety myslím. Byl na ní přítomen i pan Novotný a měl velmi zajímavý vstup ohledně Field trialů a našich tradičních zkoušek a dalších témat. Rozhořela se tam diskuze mezi ním a panem Zubíkem na téma Field trial a využití psa s takovým trénikem v praxi. Bylo řečeno asi následující, zkoušky Field trial byly vytvořeny za účelem výběru nejlepších jedinců pro chov ne pro praxi, pro to máme naše tradiční zkoušky. Když pan Zubík vyjádřil pochyby ohledně potřebnosti těchto zkoušek na výběř špiček pro praxi, tak pan Novotný odpověděl, že na práci v lese si taky nebere Ferrari, ale nějaký terénní vůz, kde jedinci vzešlí z trialů mají představovat Ferrari. Z toho všeho včetně mých vlastních zkušeností z lovecké praxe u nás vzniklo mé členění. Pokud nebudeme chtít mít z našich plemen jen plemena čistě společenská v budoucnu (mnohým plemenům se to stalo), tak význam trialů bude růst, ale spíše jako sport a ne praktické využití v podmínkách naší myslivosti. Úplně jiná je situace mimo Evropu třeba v USA, jižní Americe nebo třeba Rusku. Tímto se však v tomto článku zabývat nechci, abych neutekl od původního záměru. V rámci výše zmíněné návštěvy bylo ještě další překvapení, když mi můj hostitel pustil video (mně dobře známé), kde mi ukazoval svého psa na těchto zkouškách (vedl ho profesionální cvičitel) a přišla řeč na klus. Bylo mi řečeno, že SABI chystá nějaké změny v pracovním standardu, ale protože nejsou ještě odsouhlasené, tak mi je nespecifikoval, ale nemají se týkat pohybu klusem. Při tomto rozhovoru jsme sledovali video a k mému překvapení (viděl jsem ho již mnohokrát) jsem si všiml, že pes skoro celou dobu cválal a jen chvílemi to prokládal klusem a hlava byla často u země a nehledal s vysokým nosem a nebyl zdaleka jediný a jednalo se o vrcholovou soutěž na italské poměry. Z úcty k hostiteli jsem se zdržel komentáře, ale nedalo mi abych o tom dále nepřemýšlel. U nás by tento výkon nebyl již v současnosti dobře hodnocen. V publikaci o Italských ohařích, která byla vydána ve spolupráci s klubem autorka zasvěcně tvrdí, že správný ital ze správného chovu pracuje zásadně v klusu a pouze vysokým nosem. Jak tomu nyní rozumět, mají v zemí původů v průměru špatné jedince a chovy? Pro Itala je to věc, kterou nijak vážně neřeší (už jsem se zmiňoval o italské kreativitě), ale my máme v povaze sklon být papežštější než papež. Pro Itala je standard spíše doporučení než pravidlo a to platí jak pro exteriérový, tak pracovní standard. To, co bylo vidět v Bruntále nebo Polsku, kde jsem bohužel nebyl, ale popsali mi to účastníci, je nutno brát jako vrcholové sportovce, reprezentaci a ne standardní nebo lepší průměr jedinců plemene. Dále s tímto souvisí další pro mne dříve překvapivá věc. Letos se zúčastnil pan Zbořil trialu v Itálii se svýmí spinony a zde z cca 96 psů úspěšně zakončilo 12 psů a Rufánek byl mezi nimi (snad jsem ty čísla příliš nespletl). Podstatný je však fakt, že tento pes, kterého jsem mnohokrát viděl je u nás brán jako standard a ne jako vrcholový jedinec – reprezentant. Toto jsem uvedl zase jako příklad neboť je vidět, že naše mnohdy podceňovaná úroveň práce a výcviku není špatná ani v zemi původu a v silné konkurenci plemene – účastnili se jen spinoni. Pavlína Zachardová bodovala na jaře na trialu v Bruntále s Mentou ve vrcholové italské konkurenci špičkových výběrových psů a profesionálních cvičitelů. Rovněž tak exteriérově se jedincům z našich chovů daří na italských výstavách. Možná aspoň někteří z vás budou znát Tomaše Blinku, který měl metu nejvyšší na speciální výstavě spinonů v Itálii na dosah, ale díky své chybě a nepodržení ze strany kolegů vypadl těsně před koncem, když se nedostavil do kruhu na finále. Mrzí ho to určitě dodnes, ale to je život. Podstatné je, že naši jedinci se v Itálii prosazují i na výstavách, za italské ohaře mohu zmínit pana Kahudu s Agnes. Proč nemáme více úspěchů? Odpověď je nasnadě Itálie je daleko a takové výpravy jsou nákladné na finance a čas. Svoji roli hraje jistě i jazyková bariéra.

Na konec bych z výše uvedeného vyvodil nějaké závěry. Za léta chovatelské práce a výcviku jsme, jak u spinonů, tak u italských ohařů, dosáhli již dobrých výsledků a nemusíme se rozhodně stydět v porovnání se zemí původu plemen. Naše chovná základna vzniklá u italských ohařů hlavně z chovu Gábora Essosyho je rozhodně na slušné úrovni jak exteriérové, tak pracovní a to v celkovém průměru a ne jen ve výběru špičkových jedinců, jak je tomu v Itálii. U spinonů položila základ chovu paní Letková ze Slovenska, ale nyní již pár let žijící v Itálii. Pro spinony platí to samé, co jsem již uvedl u italského ohaře. Naši rozhodčí (jak z výkonu, tak exteriéru) již mají jak říká pan Novotný nakoukáno a tak se pomalu zbavujeme dětských problémů, kdy obě plemena byly velkou neznámou. Těžiště u výkonu se bude v budoucnu posouvat stále více jako v zahraničí ve prospěch Field trialů. Dá se očekávat něco podobného jako např. v Maďarsku, Itálii a dalších zemích, striktní oddělení lovecké upotřebitelnosti dle konkrétních národních potřeb na straně jedné a Field trialu pro potřeby chovu a jako sportovní vyžití na straně druhé.

Tento článek vznikl z potřeby reagovat na nepřesné představy o chovu a výcviku italů v zemi původu, ale i jinde v zahraničí. Pokud se jsem se nezmínil o některých jiných úspěších našich psů, tak to není ze zlého úmyslu, ale prostě o nich nevím a navíc jsem uváděl přiklady, které mne při psaní tohoto článku zrovna napadly nebo jsem si na ně vzpomněl.

 

Autor: Ing. Pavel Kyša

Kontakt

dei Giotto

giotto@email.cz

Ing. Pavel Kyša
Malá Amerika 228
683 52 Šaratice, CZ

+420 731 145 075

Vyhledávání

© 2008 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si web zdarma!Webnode