Kennel dei Giotto - Chovatelská stanice dei Giotto -Allevamento dei Giotto

historie plemene

 

Ten, kdo se již nějakou dobu zajímá o psy jistě ví, že zemí původu Italského ohaře je Itálie, že mezinárodní zkratkou tohoto plemene je IO, že patří do skupiny FCI sedmé – ohaři (psi stavěcí), typu kontinentálních (evropských) honících psů s pracovní zkouškou FCI č. 253 a: bílooranžový, 253 b: ryze kaštanově hnědý.

Dle některých kynologů je Italský ohař (Bracco Italiano) považován za jednoho z nejstarších ohařů, který existoval již v 18. století. Bracco je jedním z nejstarších loveckých psů Evropy a je to atletický, silný a výkonný pes, který se dlouho dělil na dva typy, lehký a těžký. Kdysi existovaly dva regionální typy těchto psů. Jeden byl z Piemontu lehký, který dost připomínal francouzského krátkosrstého ohaře, druhý těžký byl chován v Lombardii.

Plemeno pravděpodobně vzniklo křížením italského honiče a dnes již vyhynulého asyrského mastifa. Existují například fresky a jiné důkazy o tom, že italská šlechta lovila s podobně stavěnými psy již ve 14. století. V jiných pramenech se lze dočíst, že historie tohoto plemene sahá až do 5. století před Kristem a že Bracco je výsledkem křížení mezi původními moloosy z Mezopotámie a rychlými a lehkými egyptskými chrty. Pravděpodobnější však je, že je potomkem pravých honičů, kteří se vyznačovali velkým a těžkým uchem, přičemž vývoj evropských ohařů začal na přelomu 16. a 17. století.

Dávní předci všech ohařů ve středověku byli tzv. ptačí psi. Ty používali sokolníci k vyhledávání ptáků, kdy je přinutili „ptačí psi“ vzlétnout, aby umožnili lov sokolům nebo se nechali tito psi po označení jejich nalezení zalehnutím spolu s nimi přiklopit přívlačcem (sítí).

V jiných knihách, např. v encyklopedii Plemena psů ve II. díle, od Hanse Räbera, z roku 1995, se píše: „Lze akceptovat, že italský honič segugio a italští ohaři bracco a spinone vzešli ze stejných loveckých psů“. Dále se píše: „Petrus de Crescientis (Rura Lium commodorium), italský spisovatel, který žil v letech 1230-1320 a ve svém dvanáctisvazkovém díle napsal také kapitulu „O psech“, označuje stejného loveckého psa jednou jako „segugio“ a jindy jako „bracco“.V roce 1895 Beckmann píše, že se v Benátkách hlasitě lovícím psům, tedy honičům, ještě stále říká „bracco“, dlouhosrstému ohaři se však říká „spagnole“ (dnes spinone).

Na zušlechtění Italského ohaře, ale i jiných, se téměř jistě podílel pointr, který má tzv. pevné vystavování a zvěř hledá s vysokým nosem. Píše se, že tím získal italský ohař na lehkosti. Rychleji tak se vztyčenou hlavou nenuceně poklusává dlouhými kroky, aktivně vyhledává zvěř a dobře ji nosí.

 

 

V knize „Chov a výcvik ušlechtilých psů loveckých“, od Františka Štětky, která vyšla v roce 1909 nákladem časopisu „Česká myslivost“, její autor doslova píše: „Mezi stavěči rozeznávají se krátkosrstí, dlouhosrstí a drsnosrstí čili ostnosrstí, podle původu odrůdy německé, anglické, vlašské (italské – pozn. autora), francouzské a španělské.“ Dále je napsáno: „Mezi vlašskými psy rozeznávají se:

a) krátkosrstí stavěči – Bracco,
b) dlouhosrstí stavěči – spinone.

Plemenné známky stavěče krátkosrstého, alespoň zkratkovitě: jest zvláště silné postavy, délka těla je při porovnání s pointrem kratší, hlava silnější, říznutá prohlubenina čela mezi očima není tak náhle vykrojena, lebka jest vyšší, kůže sedí mu na těle nápadně volně, pohyby těla jsou dosti volné a váhavé, což jest podmíněno silnou stavbou těla. Výraz obličeje ještě vážný, opravdový, však přátelský. Hlava, jak podotknuto, jest silná, lebka široká, rty jsou silně převislé, slechy dlouhé, hladké, prsa velmi hluboká a široká, nohy odpovídají síle těla, lopatky jsou docela volné. Vadou je příliš zavalitý, přeplněný úděl těla, sražený zadek, příliš objemná hlava, křivé přední běhy, navenek stočené lokty, navenek směřující ploché běhy nebo příliš roztažené prsty a přílišné zkrácení prutu. Vadné jest zabarvení červené, žluté, žíhané, barva vlčí hnědá se žlutými nebo rezavými příznaky, trojbarevnost nebo čistá bělost“, čímž byl pravděpodobně míněn albinismus.

Z několika pramenů jsem se dozvěděl, že je Italský ohař potomkem psa sv. Huberta – bladhaund (bloodhound) a že původně Italové rozlišovali dva typy ohařů, velkého a těžkého „Bracco nobile“ a lehkého „Bracco commune“ také zvaného „Brachetto“.

V první polovině 19. století však došlo k nekontrolovanému křížení loveckých psů a plemeno bylo těžce poškozeno. Italský chovatelský klub tak musel přistoupit k výběrovému chovu.

V roce 1930 byla založena Společnost přátel italských ohařů a v roce 1936 byl vypracován nový standard.

Po II. světové válce značně klesl počet chovných zvířat tohoto impozantního plemene a proto bylo nutné přistoupit k programu záchrany Italského ohaře před zánikem. Bylo vybráno několik jedinců, kteří pokud možno co nejvíce odpovídali pravému Italskému ohaři a měli plný rodokmen. Protože jich bylo opravdu málo, křížil se mezi sebou Italský ohař tzv. Bracco nobile (ohař šlechty, vznešený) z Piemontu a Bracco commune (ohař obecný) z Lombardie.

V roce 1949 a to 19. února, byl vypracován definitivní standard, který oficiálně zaregistroval Italský kynologický klub (ENCI). Tento standard již rozlišuje těžký a lehký typ Italského ohaře.

V listopadu 1949 byl založen Italian Bracco Italiano association (SABI) sociatá Amotori del Bracco Italiano (česky – Spolek milovníků Italského ohaře) a prezidentem se stal Giovanni Gracchi z Itálie.

Povaha: Bracco je pes citlivý, rezervovaný, vůči svému pánovi velmi přátelský, přítulný a nesporně inteligentní. Je to poměrně vytrvalé plemeno. Je spolehlivý, obdařený excelentní schopností porozumět. Je zrozený pro lov, má ušlechtilý výraz, kdy se pohybuje se vztyčenou hlavou a při práci překrásně volně a vytrvale kluše, jakoby plaval. Je velmi rozhodný a vyrovnaný při honu, kdy se svým vůdcem ochotně spolupracuje, aktivně vyhledává zvěř a dobře ji aportuje. Nelze vyloučit jistou podobu se spinoem, přičemž i toto plemeno pravděpodobně pochází také z Piemontu, z Itálie, jako vyšší, elegantnější a poněkud těžší typ Italského ohaře „Bracco nobile“. Říká se, že Spinone je vlastně hrubosrstý Italský ohař.

Italský ohař typu „Bracco nobile“ je z Piemontu a typu „Bracco commune“ je z Lombardie. Jak jsem již uvedl, v Itálii se Italský ohař (Bracco Italiano) dělí na dvě variety – podle barvy na bílooranžovou a hnědě grošovanou. Bílooranžová varieta je považována za původní a vznikla patrně v Piemontu. Grošovaná patrně pochází z Lombardie. Za vznešené zbarvení se považovalo čistě bílé zbarvení s velikými oranžovo-žlutými plotnami. Dovolen byl oranžový a hnědý bělouš. Přípustní byli také jedinci bílí s kaštanově hnědými plotnami a hnědým tečkováním.

Dle hraběte Delor de Ferrabouc (celým jménem Ferdinando Delor de Ferrabouc, narodil se v roce 1838, zemřel v roce 1913) měl vysoký „Bracco nobile“, také „Bracco di gran sangue“ (čistokrevný), výšku v kohoutku 65–70 cm, dlouhé, nízko nasazené a spirálovitě stočené uši, krátký krk s dobře vyznačeným lalokem a vodorovně nebo svěšeně nošený ocas. Později pak Delor stanovil žádoucí barvy. Byla to čistě bílá s velkými oranžovo-žlutými plotnami. Ta platila za vznešené zbarvení. Čistokrevný ohař nemohl mít podle Delora černé skvrny, černý nos a nebo černé okraje pysků. Psi s černým pigmentem platili za křížence s pointrem nebo křížence mezi ohaři a honiči. V encyklopedii Plemena psů v druhém díle od Hanse Räbera, z roku 1995, se dále píše: „Značný počet psů měl jednoduché nebo dvojité vlčí drápky, avšak Delor je neshledal za známky plemene. Ocas měl být jen 15–20 cm dlouhý“.

V Piemontu se v roce 1900 vyskytoval čistokrevný „Bracco nobile“ (ohař šlechty, vznešený), protože ho královská šlechta chovala na svých panstvích a dvorech takřka izolovaně.

A nyní k hlavním rozdílům Italského ohaře typu Bracco nobile a typu Bracco commune:

Bracco nobile je vysoký, těžší a mohutný pes. Má plnější břicho a méně vtažené než má Bracco commune. Bracco commune připomíná spíše německého ohaře. Je o poznání lehčí a menší než Bracco nobile. Břicho má více vtažené. Je obratnější, menší, vytrvalejší a méně náročný. Bracco nobile má hranatou hlavu oproti typu „Bracco commune, jehož hlava je kulatější a kratší. Bracco commune se více podobná pointrovi staršího typu (viz obrázek z knihy Výcvik ohaře od Františka Hostičky z roku 1920) nebo německému ohaři staršího typu, protože i uši má výše nasazené, kulatější a o něco širší a kratší než Bracco nobile. Pro oba typy Italského ohaře však platí, že délka čenichu se rovná polovině délky hlavy. Nos je velký s dobře otevřenými nozdrami a mírně přesahuje přední linii pysků. Je zbarven růžově nebo hnědě a to více či méně světle, přičemž barva nosní houby závisí na zbarvení srsti, stejně jako barva oka či drápů. Horní pysk překrývá při pohledu zepředu spodní čelist, při bočním pohledu ji o něco přesahuje. Bracco nobile má na hlavě dobře patrný týlní hrbol. Bracco commune jej má nevýrazný. Krk je mohutný a krátký s dobře vyznačeným lalokem. Výška Italského ohaře typu „Bracco nobile“ se více přibližuje k horní hranici výšky v kohoutku uváděné ve standardu. Výška Italského ohaře typu „Bracco commune“ se naopak více přibližuje k spodní hranici výšky v kohoutku uváděné ve standardu, tj. u fen 55cm a u psů 58cm.

 

 

  

Celkově stavba těla Italského ohaře odpovídá tomu, kde byl chován, cvičen a využíván jako pes lovecký. Typ „Bracco nobile“ byl veden pro práci na poli a díky své stavbě těla mohl pracovat pouze v otevřeném terénu. Typ „Bracco commune“ (ohař obecný) byl odolnější, méně náročný a díky své výšce v kohoutku a celkové stavbě těla daleko pohyblivější. Dokázal pracovat v kopcovitém i hornatém terénu.

 

 

 

  Zdroj: Eva Merhautová

 

 

Kontakt

dei Giotto

giotto@email.cz

Ing. Pavel Kyša
Malá Amerika 228
683 52 Šaratice, CZ

+420 731 145 075

Vyhledávání

© 2008 Všechna práva vyhrazena.

Tvorba webových stránek zdarmaWebnode